Život je životem, když je v pohybu, sílí a roste. Bůh sám posvětil jeho dynamiku, když ho sám na sebe vzal od početí až k trpkému konci. Proto je život něco posvátného, budí úžas, radost i bázeň. Je zázrakem i požehnáním, proto se mu nemá bránit, když se ohlásí. Každé dítě, které přichází na svět? Říká se, nese s sebou poselství, že Bůh to se světem ještě nevzdal: Neboť to, co s vámi zamýšlím, znám jen já sám, je výrok Hospodinův, jsou to myšlenky o pokoji, nikoli o zlu: chci vám dát naději do budoucnosti (Jer 29,11).
Je to nad naše chápání: Věčný, neměnný Bůh vyrůstá jako dítě na zemi! Panna počne, plod v ní zraje, rodí se! Náš Bůh nepřichází do světa jako vyspělý technokrat s počítačem pod paží, a hotovým programem řešení všech problémů. Přichází jako malý, nedospělý, neužitečný? No prostě mimo program? Takže nikdo s ním nepočítá. Vždyť už v Betlémě pro něj nebylo místo a tak uzřel světlo světa pod širákem za městem. Bohu jsme vyhradili místo daleko na nebi, kde nám nevadí; v nouzi se máme aspoň, ke komu utíkat. S Ježíškem na zemi je to už složitější: plete se nám tak dlouho pod nohy, až pochopíme, že si nárokuje nás celé. Zdánlivě jen dětsky žvatlá, a přece je tím rozhodujícím Slovem, kterým nám Bůh promlouvá do života: Přijmi mne a budeš žít! převzato RADIO VATKÁN
Svatý otec Benedikt XVI. při své návštěvě naší vlasti ve dnech 26. až 28. září 2009 často ve svých promluvách hovořil o naději. Opravdový křesťan je ten, který má velkou naději. „Touto Velkou Nadějí může být jedině Bůh...; nikoliv jakýkoliv bůh, ale ten Bůh, který má lidskou tvář“ (Spe salvi 31). Bůh, který se zjevil v betlémském Dítěti a jako Ukřižovaný a Zmrtvýchvstalý. Lidé, kteří mají velkou naději, mají také mnoho odvahy jako mágové, kteří podnikli dlouhou cestu při následování hvězdy a kteří dokázali pokleknout před Dítětem a dát Mu drahocenné dary. Všichni potřebujeme tuto odvahu zakotvenou v pevné naději. Poslední papežova slova na letišti před odletem 28. září 2009: „Ať Pražské Jezulátko je i nadále vaší inspirací a vede všechny rodiny vašeho národa!“ jsou pro nás všechny velkou výzvou, abychom uposlechli hlasu papeže, neboť jeho hlas je Hlasem Božím a on zastupuje Krista Ježíše na zemi, dokud On nepřijde. I my bychom měli vykročit na cestu jako Tři králové, kteří se poklonili Dítěti Ježíši, Králi Nejvyššímu, přijali od Něj Požehnání a nechali se proměnit: „Byli provždy navedeni na cestu Dítěte, která je uschopňuje přehlížet veliké a mocné tohoto světa a dovede je k Tomu, který nás očekává mezi chudými, na cestu lásky, která přetváří svět... V tomto Dítěti se totiž zjevuje úžasná skutečnost, že Bůh nás zná a je nám nablízku, že Jeho Velikost a Moc se nevyjadřuje podle logiky světa, ale podle logiky Bezbranného Dítěte, jehož Silou je jen Síla Lásky, která se nám svěřuje... Vložme svou důvěru v Něho a věřme, že Bůh je tak Velký, že se mohl stát Malým, aby se k nám opravdu mohl přiblížit.“ Nebuďme jako farizeové nebo zákoníci v Ježíšově době, kteří dobře věděli, kde se má Mesiáš narodit. A zatímco ukázali směr cesty těm, kteří se chtěli poklonit Dítěti, sami zůstali sedět na místě, nepokládali za nutné se poklonit Dítěti, Mesiáši, proto nebyli proměněni. Připojme se k betlémským pastýřům a mágům z východu a zpívejme spolu s anděly Hosana! A prosme v modlitbách za český národ. Uposlechněme výzvy papeže Benedikta XVI., které vyslovil před Pražským Jezulátkem: „Sjednoťme se v modlitbě a prosme u Jezulátka o Dar Jednoty a Svornosti pro všechny rodiny... Všechny je svěřujme Svatému Pražskému Jezulátku, protože víme, jak důležité jsou stabilní a jednotné rodiny pro skutečný pokrok společnosti a budoucnost lidstva.“ Vezměme Svaté Pražské Jezulátko do svých domovů, do svých rodin a přijměme je do svých srdcí. Klanějme se Mu za všechny skupiny obyvatel našeho národa a zasvěcujme se Mu osobně, se svými rodinami i se svými farnostmi. Konejme poutě osobní, rodinné, farní a diecézní. Každý v našem národě je volán k tomu, aby se poklonil Malému Ježíši a přijal od Něj Požehnání. Vždyť Požehnání Dítěte Ježíše je Mocným Poutem a Úsměv Malého Ježíše odzbrojuje Boží Hněv a Spravedlnost. Buďme jako mágové a nechejme se nasměrovat na cestu Dítěte, na cestu Lásky, která přetváří svět. Staňme se „betlémskými pastýři“, kteří změnili svá srdce, zůstali Ježíši věrni a žili okamžikem svého poklonění se Králi – Králi Nejvyššímu. převzato RADIO VATIKÁN
Pražské Jezulátko není proto jen němá figurka. Je nám vánočním blahopřáním Božím. Přáním věčného života už v tomto našem čase! Naši předci tomu rozuměli. Radostí z blízkosti Pána zahrnovali Jezulátko drahocennými dary, jako Tři králové. I Papež Benedikt mu přivezl šatičky a ozdobil ho korunkou. Trochu dětinského folklóru mimo program, který teprve začne? Nikoliv! Ale smrtelně vážné vyznání víry v Toho, jenž všemu, dává smysl, je všeho počátek i konec, Alfa i Omega. Právě proto nemůže mít ve světě své místo jinde, nežli v samém srdci člověka. Bude odtamtud kralovat? Řekněme ANO! A Nový Rok pak může bez obavy začít. Božské Dítě už není mimo program, Ono samo je naším programem:
ZASVĚCENÍ DÍTĚTI JEŽÍŠI
Ježíši, Božské Dítě, věřím v Tebe, doufám v Tebe, miluji Tě a klaním se Ti jako svému Králi. Svou moc a slávu jsi skryl do podoby malého dítěte. Mnoho národů světa Tě takto uctívá. I já Tě uctívám ve Tvém Dětství jako svého Pána, Spasitele a Boha, který všemu vládne a všechno tvoří nové. Věřím, že mě miluješ, proto chci dnes začít nový život.
Prosím Tě, smiluj se nade mnou, odpusť mi mé hříchy a stvoř mi srdce čisté – srdce dítěte. Ty víš, že nejsem schopen (a) bez Tvé pomoci vykonat žádný dobrý skutek. Dej mi své požehnání, abych byl (a) schopen (na) vykonávat alespoň malé skutky lásky.
Odevzdávám se Ti. Dívej se mýma očima, usmívej se mým úsměvem, promlouvej mými ústy, pracuj mýma rukama. A kdybych na Tebe někdy zapomněl (a), připomeň se mi způsobem Tobě vlastním – Milosrdenstvím a něžnou Láskou. Slibuji, že budu šířit úctu k Tobě a k Tvé milované Matce Marii. Přijmi mě, malý Králi, do svého Nejsvětějšího Srdce jako svého malého bratra (svou malou sestru) a obejmi mě svou Láskou. Amen
Důvod a význam slavnosti Pražského Jezulátka
Tato slavnost má původ v historii. Velkými ctiteli Jezulátka byl rod hrabat Martiniců. Z jejich podnětu se v roce 1651 konalo procesí se soškou Jezulátka po pražských chrámech. V roce 1655 pražský biskup slavnostně ověnčil milostnou sošku korunkou, kterou nechal zhotovit nejvyšší purkrabí království českého Bernard z Martiniců. Novou korunku dostalo Jezulátko při slavnosti korunovace v roce 1820. V současné době zdobí Ježíška korunka od papeže Benedikta XVI., kterou mu daroval při své návštěvě Prahy v roce 2009.
Smysl odívání sošky
Starobylý zvyk oblékání milostné sošky Ježíška má za cíl přiblížit věřícímu člověku Ježíše jako skutečného člověka. Pomáhá nám zakusit Ježíšovu blízkost a vyjádřit naši lásku a úctu. Nejedná se o modloslužbu, vždyť neživá soška slouží pouze jako připomínka a prostředek k duchovnímu setkání s živým Kristem.
Samotná soška představuje Ježíše jako skutečné malé dítě oblečené do prosté košilky. Tato soška, vznešená ve své prostotě, je oblékána do bílé alby a královských šatů, aby se vyjádřila myšlenka společná všem křesťanům, že toto dítě je králem z Davidova rodu, ba co více – že Ježíš je Boží Syn a Bůh sám, Král králů a Pán pánů.
Jezulátko se jako kněz u oltáře převléká do oděvů barvy daného liturgického období, které se řídí podle církevního kalendáře. Alba a královský oděv připomínají na jedné straně bezbrannost Božího Dítěte, na druhé straně pak Ježíšův královský titul a božskou všemohoucnost.
Obecně se používají čtyři základní barvy:
· Bílá = barva slávy, čistoty a svatosti – pro slavnosti, dobu velikonoční a vánoční
· Červená = barva krve a ohně – pro Svatý týden, Svatodušní svátky a svátky sv. Kříže
· Fialová = barva pokání – pro dobu postní a adventní
· Zelená 
= barva života a naděje – pro liturgické mezidobí (nejčastější barva)
O slavnosti korunovace bývá Ježíšek obvykle v královských šatech s hermelínovým pláštíkem. 
Při zvláštních příležitostech se užívají i další barvy:
· RŮŽOVÁ = barva tlumené radosti – může být použita pro 3. neděli adventní a 4. neděli postní
· ZLATÁ = barva slavnostní – může nahradit jiné barvy
· MODRÁ = bývá někdy používána jako barva slavnostní zvláště pro mariánské svátky
Popis sošky Pražského Jezulátka v chrámu sv. Michala v Olomouci
Dřevěná soška je vysoká 60 centimetrů. Soška představuje dítě Ježíše ve věku 4-5 let. Tvářička má zvláštní výraz, který nedokáže žádná kopie přesně napodobit. V obličeji a kudrnatých vlasech, které měly původně tmavé zbarvení, lze pozorovat maurské rysy, což odpovídá španělskému původu sošky. Ježíšek je oblečený do dlouhé splývavé košilky, pod níž jsou vidět obě bosé nožky. Líbezný obličej je velmi jemně opracován a vydlátován stejně tak i středně dlouhé vlnité vlasy. Pravici má dítě Ježíš zdviženou k požehnání, v levici drží zemský globus završený křížem na znamení toho, že celý náš svět spočívá v jeho rukou. Dlaň má ve středu otvor, do kterého se připevňuje říšské jablko završené křížem. Soška se obléká do královských rouch. Tyto královské insignie vyjadřují víru v Ježíšovo božství společnou všem křesťanům.
Korunka se nenasazuje přímo na sošku, je připevněna samostatně těsně nad Jezulátkem.
Součásti a postup odívání
První vrstvou oděvu je spodní košilka – říza či alba. Jedná se o suknici z bílého plátna s otvory pro ruce nebo s krátkými rukávy. Někdy ji zdobí jednoduchá výšivka nebo krajka. Spodní košilka se navléká přes hlavu a zapíná nebo zavazuje se vzadu.
Přes řízu se obléká barevná košilka. Střihem se podobá dětské košilce s rukávy a zapíná se též vzadu. Přední díl košilky je bohatě zdobený, ve vzorech se často uplatňují motivy z křesťanské symboliky. Spodní okraj košilky bývá zakončen krajkami nebo jiným dekorem.
Navrch se obléká pláštík, který se barvou i vzorem shoduje s košilkou. Levá strana splývá volně přes rameno, zatímco pravá přední strana je nad žehnající rukou přeložena, čímž se stává viditelnou spodní část pláštíku. Zdobená tkanina bývá použita v levé části na líci, v pravé části na rubu. Některé pláštíky se však přehazují přes ramena bez překládání, takže vzor je jen na vrchní straně. Rub tvoří podšívka. Výzdoba se soustřeďuje na vrchní postranní díly. Okraje pláštíku bývají zdobeny podobně jako spodní okraj košilky.
Na závěr se na ruce a na krk navlékají okruží, pokud nejsou součástí košilky. Také na okruží jsou většinou použity krajky. Do levé dlaně se Ježíškovi vkládá královské jablko a nad hlavou má připevněnou korunu.
Královské a kněžské atributy
Soška Pražského Jezulátka znázorňuje Ježíška v jednoduché košilce, jako obyčejné dítě, ale jeho ruce vyjadřují kněžskou a královskou důstojnost. Pravá ruka žehná, levá drží vladařské jablko. Úcta věřících ještě zdůrazňuje moc božského Dítěte tím, že ho obléká do kněžských a královských rouch a na hlavu mu klade korunku. Na první pohled vidíme, že v rukách malého Ježíška je veškerá Boží moc a požehnání. A rozdává ho štědře – ne jako přísný soudce nebo učitel, ale jako dítě, které sype z kyblíku písek nebo bezstarostně vylévá z vany vodu. Stačí se s důvěrou postavit do proudu jeho milosti.
Modlitba papeže Benedikta XVI. k Pražskému Jezulátku, kterou pronesl při své návštěvě chrámu Panny Marie Vítězné dne 26. září 2009.
Pane Ježíši, máme Tě před očima jako dítě a věříme, že jsi Boží Syn, jenž se stal člověkem skrze Ducha svatého v lůně Panny Marie. Podobně jako v Betlémě i my, spolu s Marií a Josefem, anděly a pastýři, se Ti klaníme a vyznáváme, že jsi náš jediný Spasitel. Stal ses chudým, abychom my zbohatli z Tvé chudoby; dej, ať nikdy nezapomínáme na chudé a na ty, kdo trpí. Ochraňuj naše rodiny, žehnej všem dětem celého světa a dej, ať nám vždy vládne láska, kterou jsi přinesl, aby činila náš život šťastnějším. Dopřej všem lidem, Ježíši, aby porozuměli poselství Božího narození, aby pochopili, že jsi přišel darovat celé lidské rodině světlo, radost a pokoj. Neboť Ty jsi Bůh a žiješ a kraluješ s Bohem Otcem v jednotě Ducha svatého po všechny věky věků. Amen