Člověk vyjadřuje svůj vnitřní stav pomocí postojů svého těla. Pro veřejné bohjoslužby se během let ustálilo několik základních liturgických postojů:
Pokleknutí:
Znamená pozdrav, poklonu Pánu. Poklekáme proto před Kristem v eucharistii a tehdy, když chceme vyjádřit Bohu obzvlášť velkou úctu. Poklekáme před svatostánkem na začátku a na konci mše svaté. Kdykoli jindy přicházíme do kostela, také zdravíme Ježíše ve svatostánku pokleknutím. Jestliže věřící poklekne, tak se tím Bohu klaní, uznává ho jako vládce vesmíru a svého života. Poklekáme na pravé koleno tak, že se dotýká levé paty, nepředkláníme se, ruce zůstávají sepjaty a neopírají se ani o kolena ani o zem. Poklekáme zvolna, hluboce, ať současně pokleká i naše srdce. Nikdy nepoklekáme za chůze, ale před pokleknutím se vždy krátce zastavíme. Pokud poklekáme společně, pak všichni zárověň.
Klečení:
Klečet znamená klanět se Bohu, který je naším Pánem. Nevytahuji se, zůstávám pokorný, Bůh je větší než já. Klečení je výrazem nejvyšší úcty. Podle svatého Basila ukazuje klečící, že jej hřích srazil k zemi. Klečíme vzpřímeně a tiše, neotáčíme hlavou, ruce zůstávají sepjaty na srdci, paty zůstávají také u sebe. Na patách nikdy nesedíme. Pokud ministrant nese svíci, kříž, nebo kadidelnici, nepokleká ani neklečí (s výjimkou při okuřování Nejsvětější svátosti).
Úklona:
Znamená vzdání úcty, úklonou zdravíme oltář jako nejdůležitější místo v kostele, kněz dokonce zdraví oltář políbením. Tělo zůstává rovné, sklání se jen hlava a mírně ramena. Úklonu děláme pomalu a uctivě. Rozlišujeme úklonu hlavou - ramena zůstávají nehybná a úklonu tělem - ruce by se mohly dotknout kolen.
Sezení:
Když přijde návštěva, posadíme se. Tím dáváme najevo, že máme čas. Když sedíme v kostele, znamená to, že nikam nespěcháme, ale máme pro Ježíše čas a chceme mu v klidu naslouchat. Sedíme při četbě z Písma a při homilii, výkladu slova Božího. Nepředkláníme se, nevysazujeme hlavu dopředu, záda zůstávají rovná. Nohy nenatahujeme před lavici, kolena i špičky nohou zůstávají u sebe. Ruce máme položeny na kolenou.
Stání:
Znamená připravenost, bdělost. Kdo stojí, nespí, ale je připraven vydat se na cestu. Stání vyjadřuje i naši úctu k tomu, kdo k nám mluví. Stát v kostele znamená nejen naši připravenost poslouchat, ale i udělat to, co Bůh chce. Stojíme, když slyšíme evangelium. Stojíme, když chválíme Boha chvalozpěvy (Gloria) a hymny (Te Deum). Stojíme, když vyznáváme svou víru (Credo). Stojíme, když přijímáme závazek a dáváme slib. Stojíme, když se kněz naším jménem obrací k Bohu. Stojíme rovně a vzpřímeně, neopíráme se o zeď, nebo lavice, paty zůstávají u sebe.
Prostrace:
Výraz nejhlubší pokory a úcty. Z lat. prostratio. Poloha těla ležícího obličejem k zemi a se vzpaženýma rukama, vyjadřující plné podrobení se, hlubokou bolest nebo pokornou prosbu. Je obsažena v liturgii – Velkého pátku. Je také předepsána při jáhenském, kněžském a biskupském svěcení a při věčných slibech.
Vkládání rukou:
Je znakem předání Ducha Svatého.
Bití v prsa:
Znamená pokoru a lítost. Používá se při vyznání hříchů.
Ruce:
Nedáváme ani za záda ani nám nezůstávají volně podle těla. Sepjaté ruce držíme na srdci - dáváme tím najevo, že se máme modlit nejen ústy ale i srdcem. Dlaně jsou položeny k sobě, prsty směřují vzhůru, pravý palec přes levý.
Takto složené ruce vyjadřují, že naše modlitba má stoupat vzhůru k Bohu, který nás nekonečně převyšuje. Dříve, když služebník vyjadřoval oddanost svému pánu, dělal to tím, že před ním poklekl a takto složené ruce dal do rukou svého pána. Sepjaté ruce znamenají naši ochotu věrně Pánu sloužit. Pevně sepjaté ruce (nedají se odtrhnout), tak pevně se máš držet Ježíše a nikdy ho nezradit ani neopustit.
Když se kněz při mši svaté modlí, často má ruce rozpjaté. Máme-li někoho rádi a chceme mu jít naproti, vztahujeme k němu ruce. Rozpjaté ruce kněze při modlitbě všem v kostele připomínají, že nás Bůh zve k sobě, máme mu jít naproti. Navíc se rozpjaté ruce kněze podobají rukám Pána Ježíše na kříži-chceme být Pánu Ježíši podobní, jsme ochotni pro něj také něco obětovat.
Podání ruky:
Vyjadřuje odpuštění, přátelství, jednotu. Při mši svaté si podáváme ruce před sv. přijímáním po slovech: „Pozdravte se navzájem pozdravením pokoje“. Podáváme si pravou ruku. nejprve podá ruku nejbližším ninistrantům kněz a ti potom „pokoj a pozdrav Kristův“ posílají dál. Když podáváme ruku, díváme se druhému do očí.
Chůze:
Má u oltáře vyjadřovat radost a připravenost ke službě, žádný zmatek, jako když mravenci pobíhají. K oltáři nepatří ani poklus, ani loudání. Držíme řadu, stejné odstupy, sepjaté ruce držíme ve stejné výši.
Mytí rukou :
Je symbolem čistoty srdce, což je jeho prvním významem a druhý význam je praktický, což značí úplnou čistotu rukou.
Políbení:
Projev úcty ke Kristu (oltář, evangeliář)
Rozpínání rukou:
Jedná se o přirozený projev duše očekávající pomoc shora.
PANE JEŽÍŠI, CHCI BÝT TVÝM PŘÍTELEM, CHCI SE STÁT DOBRÝM MINISTRANTEM!
LITURGICKÁ GESTA
Znamením kříže je vyznáním víry v Krista, který nás na kříži spasil.
Převzato z knihy: Chci se stát ministrantem, Knížka pro ministranty, Ministrantská knížka.