Vyrůstal jste tedy společně se svými třemi sestrami. Jaké máte mezi sebou vztahy dnes?

Jsem ze sourozenců nejmladší. Dnes mají všechny mé sestry dospělé děti a jsou i babičkami. Máme velice pěkné vztahy, dodnes se stýkáme a máme se moc rádi.

Jak jste ve vaší rodině prožívali vánoční svátky? Pro většinu dětí jsou především spojeny s obdarováváním...

Po duchovní i materiální stránce bylo mé vnímání vánočních svátků vyvážené. Obsahovalo dětskou radost z obdarování i uvědomění duchovního poselství. Vždy jsme u stromečku zpívali koledy, pomodlili se a rozdali si nadílku. Bývaly to většinou praktické věci, občas hračka. Rád vzpomínám na cestu na půlnoční mši, krásnou bohoslužbu i na cestu zpět k domovu. Vše překrásně harmonicky vytvářelo jakousi jednotu. Když jsem vyrůstal, podílel jsem se i já na přípravě Vánoc doma i v kostele. Na dětství mám velmi krásné vzpomínky.

Když jste vyrostl z dětských střevíčků, kam vedly vaše kroky?

Možná mnohé překvapí. Po romantické touze stát se pilotem jsem musel zvolit reálnější obor povolání. Téměř zázrakem jsem se dostal na průmyslovou školu železniční v Šumperku. Byla doba hluboké totality a děti z věřících rodin měly obecně problém s přijetím na střední školy. Ale byl jsem přijat a tuto školu jsem úspěšně dostudoval. Ovšem na vysokou školu jsem se dál s mým přesvědčením a názorem nedostal. Nastoupil jsem tedy do zaměstnání u ČSD. Poté přišel čas, kdy jsem musel absolvovat povinnou vojenskou službu.

Přesto touha sloužit Bohu byla silnější a vy jste u svého původně vystudovaného oboru nezůstal. Kdy došlo k tomuto rozhodnutí?

S nástupem na vojnu jsem byl stále ještě přesvědčen, že se po jejím ukončení ožením a založím rodinu. V průběhu vojny se však mé myšlenky na manželství a rodinný život změnily. Začal jsem přemýšlet, zda cesta manželství je ta, na kterou mě Bůh volá, nebo zda bych se neměl stát knězem. Svým rozhodnutím jsem si nebyl ještě úplně jistý a tak jsem si nechal ještě čas na rozmyšlenou.

Muselo být pro vás velmi těžké stát na rozcestí dvou tak cenných hodnot. Cítil jste rozpolcenost?

Rozpolcení jsem cítil na začátku svého „zkušebního“ roku. Pochopil jsem, jak nejistota je ta nejhorší věc, kterou může člověk prožívat. Bylo to pro mě jedno z nejobtížnějších období života. Bylo to velké rozhodnutí. Člověk se zříká fyzické rodiny, manželství a otcovství. Ovšem těchto nesmírně vzácných hodnot se zříká pro hodnotu ještě větší. Pro ten ryzí a jedinečný vztah k Bohu, který potom zase dává všem lidem, kterým slouží. Toto rozhodnutí během jednoho roku natolik narůstalo, že jsem si byl nakonec svou životní volbou naprosto jistý.

Takže jste se vydal profesně na duchovní cestu po roce rozhodování.

Ano. Po roce jsem zaměstnání ukončil a nastoupil jsem do kněžského semináře v Litoměřicích. Studium trvalo 5 let. V roce 1984 jsem byl zde v Olomouci vysvěcen na kněze. Prvních šest let jsem strávil jako kaplan v Luhačovicích, dalších devět ve Vizovicích jako farář a později i děkan, poté jsem byl panem arcibiskupem povolán do Olomouce, kde jsem již čtrnáctým rokem.

S rozhodnutím stát se knězem jste musel ruku v ruce cítit i obrovskou úlevu.

Vzpomínám si na úžasný okamžik, kdy jsem se po přijímacích zkouškách vracel zpět do rodných Olšan a cítil jsem obrovský pocit svobody, štěstí a radosti, že smím jít touto cestou. Věnoval jsem Bohu vzácnou hodnotu a On ji přijal. Byl jsem plný naděje.

Nikdy tedy nepřišlo zaváhání, zda jste na správné cestě?

To váhání bylo před vstupem do semináře, kdy jsem si z tohoto důvodu nechal na rozhodnutí ještě rok. Když k rozhodnutí došlo, bylo již vše jednoznačné.

Byl jste vysvěcen v době těžké totality. Co obnášelo kněžské povolání v době nesvobody?

V církvi byli v té době tzv. církevní tajemníci, které bych dnešním jazykem nazval spíše proticírkevními. Byli to lidé oddaní režimu, kteří měli za úkol na církev dohlížet. Jakmile se někdo příliš horlivě snažil, okamžitě takového kněze přeložili, nebo mu odebrali státní souhlas k výkonu kněžského povolání. Takový člověk pak nacházel práci většinou jen v nejnižších dělnických profesích. Činnost kněží se měla omezit pouze na prostor kostela.

Máte vy sám osobní zkušenost s praktikami tehdejšího komunistického režimu?

Snažil jsem se s vědomím velké opatrnosti pracovat tak, jak kněz pracovat má, se všemi věkovými kategoriemi. Ovšem vyhrožování či zastrašování jsem také zažil. Musel jsem být ve své práci s mládeží a dětmi opravdu hodně opatrný.

Listopad 89 byla doba emotivní, plná nadějí. Jak jste prožíval tuto změnu?

Samozřejmě jsme ji velmi vítali. Měl jsem najednou možnost vycestovat, což jsem ihned využil a účastnil jsem se svatořečení sv. Anežky v Římě. Byla to pro mě veliká událost. Pamatuji si také, že mnohým z nás po té listopadové euforii trvalo, než si začali uvědomovat svobodu. Dlouho jsme se učili svobodným projevům bez obav ze sledování tajnými agenty. Bohužel otevřenými dveřmi svobody vešlo do naší společnosti spolu s dobrým také to zlé a mnozí s tím stále zápasíme. Jde o nový proces jak zvládnout svobodu, aby to byla svoboda k dobru. Svoboda není svévole, musí mít své hranice. Moje svoboda musí skončit tam, kde začíná svoboda druhého. Naše svoboda je nesmírně vzácná hodnota, ale musí být chápána jako soubor mnoha souběžných svobod. Jinak to skončí v egoismu a v přehlížení druhých.

Stále se máme co učit a zřejmě to ještě chvíli potrvá, než budeme umět se získanou svobodou správně nakládat. Mám pocit, že nám v dnešní době chybí skromnost a pokora...

Již v historii můžeme vidět příklady života v blahobytu, který ovšem s sebou nesl ohrožení vztahů a životních hodnot. Člověk se musí učit zvládnout pokušení. Každý máme určitou stupnici hodnot. Na něčem nám záleží více, na něčem méně. Pro mnoho lidí jsou na prvním místě peníze, kariéra, sláva... Věřící lidé mohou být pro druhé jakýmsi světlem. Na první místo ve svém životě se snaží dát Boha. Vše mohou směřovat k této nejvyšší hodnotě svého bytí. Tím pádem se dostává do popředí důstojnost druhého a smysluplné naplnění času. Je důležité neztrácet čas pro věci, které nemají hodnotu, nebo nanejvýš nabízí chvilková uspokojení sebe sama.

Dá se říci, že víra přináší člověku pocit štěstí a naplněný život?

Život je neopakovatelný, je jen jeden. Náš čas je vyměřen. Měli bychom si ho vážit a naplňovat jej. Hodnotu věci si často uvědomíme, až o ni přijdeme. Platí to o životě, zdraví i o vztazích. Za mnou dodnes jezdí ti, které jsem pomáhal vychovávat ve víře a rádi vzpomínají na naše společně strávené chvíle. Je to pro mne velkáradost a cítím, že žiji plným životem. Čím více člověk dává, tím více získává.

Ve vašem životě mají také své místo záliby a koníčky.

Vždycky mě přitahovaly výšky. Jednou při opravě hromosvodu kostela sv. Michala jsem poprvé viděl použití horolezecké výstroje zblízka a zatoužil jsem si pohyb ve výšce sám vyzkoušet. Pořídil jsem si tuto výstroj a na střeše kostela jsem se tuto techniku naučil používat, především pro případné malé opravy, které jsem byl schopen udělat sám.

Ale to není váš jediný koníček. Jste autorem mnoha krásných fotografií...Krása od Sv. Michala

Fotografování mě baví. Spojil jsem jej s mou zálibou ve výškách a zhotovil mnoho fotografií právě ze střechy kostela sv. Michala i z malého sportovního letadla pilotovaného mými přáteli.

Mimo vaše povinnosti faráře ve farnosti a kancléře na arcibiskupství máte také mnoho dalších aktivit. Spolupracujete s CMŠ Ovečka v Olomouci, navštěvujete MŠ Michalské stromořadí, se ZŠ sester voršilek a další. Najde se vůbec na vaše zájmy čas?

Za těch čtrnáct let v Olomouci mi přibylo a stále přibývá mnoho mezilidských vztahů a na koníčky je stále méně času. Posledních sedm let také pečuji s pomocí přátel o starého pětadevadesátiletého kolegu - kněze, který se mnou bydlí. Ovšem na druhou stranu mi právě ty vzniklé vztahy s přáteli mnohonásobně koníčky vynahrazují. Dál si rád něco vyfotím, zvláště mohu-li svými fotografiemi podtrhnout či zvýraznit poselství, které bych chtěl lidem předat.

Žijete opravdu plným životem. Jak vypadá váš pracovní den?

Každý den vstávám o půl páté. Půl hodiny věnujeme s kolegou společné modlitbě. Třikrát týdně od 6 hod. udržuji kondici plaváním. Následuje pracovní den na arcibiskupství. Odpoledne a večer mívám setkání s lidmi, které připravuji na přijetí svátostí. To vezme, v dobrém slova smyslu, mnoho času. I krátké volné chvíle věnuji četbě duchovní literatury. Na otázku jak se mám, odpovídám v posledních letech: „Stále lépe“, a myslím to skutečně vážně. Život je čím dál krásnější díky stále krásnějším vztahům s Bohem i s přáteli.

Za doby vašeho působení ve farnosti sv. Michala se podařilo opravit a zrekonstruovat exteriér i interiér kostela. Díky vám mohou lidé nyní navštívit prostory od zvonice, přes krásnou křížovou chodbu až po rajskou zahradu s fontánkou. Musí vás těšit, co vše se vám povedlo uskutečnit.

Mám radost, že jsou zpřístupněny prostory, do kterých by dříve návštěvníci ani nenahlédli. Kromě kostela sv. Michala mám v péči ještě kapli sv. Jana Sarkandra a kostel
sv. Kateřiny a kostel v Bystročicích. Všechny mají nové zvony, na které přispěli také obyvatelé Olomouce. I z toho mám velkou radost.

Adventní doba je doba rozjímání a zklidnění. Jaké je vaše poselství, které byste rád lidem předal?

Moc bych lidem přál a doporučoval, aby si našli čas na zamyšlení nad smyslem svého života. Nad naplňováním svého času a nad svými vztahy. Kdo hledá dobro a hledá pravdu, jednou najde i to Dobro nejvyšší i tu Pravdu nejvyšší.

 

Kaplan Mgr. Josef Malota slouží u sv. Michala  v Olomouci od 1.7. 1999