„Mezi svaté mučedníky    
byl on postavený,
a s Božíma služebníky
v nebi zvelebený,
pro svoje mlčení,
spovědi zdržení
a pro své trápení...“    ^{Bohumil Hynek Bilovský, Církevní Cherubín,1703}

Život

Jan Sarkander se narodil 20. prosince 1576 ve Skočově v těšínském Slezsku jako syn tamního měšťana Řehoře Matěje Sarkandra a jeho manželky Heleny Gurecké z Kornic. Po smrti otce se matka s dětmi přestěhovala do Příbora, ke svému synovi z prvního manželství, Matouši Vlčovskému. Základní školní vzdělání Jan získal na farní škole v Příboře, za dalším studiem pak odešel k jezuitům do Olomouce. Po roce 1599, když byly olomoucké školy kvůli moru uzavřeny, pokračoval ve studiích v Praze, kde byl 9. května 1603 promován magistrem filosofie. V roce 1604 začal studovat teologii ve Štýrském Hradci, roku 1606 se však náhle vrátil zpět na Moravu a 3. září uzavřel ve Velkém Meziříčí svatební smlouvu s Annou Plachetskou. Zda se skutečně oženil nebo zda Anna zemřela ještě před svatbou či krátce po ní, nevíme. Její smrt je však jediným možným vysvětlením, proč svatební smlouva nebyla zrušena a Sarkander přijal 22. prosince 1607 v Kroměříži z rukou kardinála Dietrichsteina všechna čtyři nižší kněžská svěcení. Jako klerik posléze vypomáhal v Opavě svému bratrovi, brněnskému kanovníkovi Mikulášovi. O rok později byl v Olomouci vysvěcen na podjáhna a následujícího roku u jezuitů v Brně na jáhna. Kněžské svěcení přijal od kardinála Dietrichsteina opět v Brně, na Petrově 22. března 1609.

Jan Sarkander v Čenstochové

Jako kněz působil Jan Sarkander na mnoha místech olomoucké diecéze, nejdříve u svého bratra v Opavě – Jaktaři, posléze v Uničově, Charvátech, Zdounkách, Boskovicích a nakonec Holešově. Za
svého působení v Uničově byl poprvé zatčen a vyšetřován z podezření na spoluúčasti v odboji proti králi Matyášovi, do kterého byl zapleten jeho bratr Mikuláš. V Holešově, kde působil v době bouřlivých událostí stavovského povstání, se dostal do sporů s okolní nekatolickou šlechtou o farní desátky, především s Václavem Bítovským z Bítova na Bystřici pod Hostýnem, jedním ze svých pozdějších soudců. Počátkem května roku 1619 se Morava přidala k českým stavům a zemský hejtman Ladislav Popel z Lobkovic, pán na Holešově, byl sesazen a uvězněn v Brně. Proti Sarkanderovi vzrůstalo nepřátelství a tak se rozhodl na čas odejít. Využil cesty Lobkovicova štolby do Krakova a vydal se na pouť k Panně Marii Čenstochovské. Zpět do Holešova se vrátil na žádost propuštěného Lobkovice koncem listopadu roku 1619.

Kozáci poklekají před Nejsvětější svátostí

Cesta do Polska se mu však stala osudnou. Počátkem února 1620 táhl přes Slezsko a Moravu k Vídni oddíl lehké kozácké jízdy pojmenované po polském válečníku Alexandru Lisowském, najatý u polského krále Zikmunda III. císařským zmocněncem, generálem Michalem Adolfem hrabětem Altmanem. Jejich tažení nepřátelským územím bylo poznamenáno pleněním. Postižena byla zvláště Bystřice pod Hostýnem, která patřila nově jmenovanému moravskému nejvysšímu sudí, protestantovi Václavu Bítovskému, Holešov však zůstal ušetřen. 6. února, kdy se lisovčíci blížili k městu, vyslal Sarkander vojákům vstříc průvod katolíků v čele s monstrancí v rukou zámeckého kaplana Samuela Tučka. Kozáci sesedli z koní, poklonili se před Nejsvětější Svátosti a pokračovali dál směrem k Napajedlům. Sarkander se však vděku nedočkal, správa země již byla v rukou nekatolíků a nečekaná záchrana Holešova ještě posílila podezření moravských stavů, že při své cestě do Polska dojednával jako Lobkovicův emisar vpád kozáků na Moravu. Byl vydán zatykač na katolické kněze z Holešova a Jan Sarkander byl obviněn ze spojenectví s nepřítelem, z vyzvědačství a z piklů proti povstání protestantské šlechty. Snažil se ukrýt na Tovačově, zámku Lobkovicovy manželky Anny Elišky ze Salmů, byl však vyzrazen, v lese u nedalekých Troubek stavovskými žoldnéři zadržen a odveden do vězení v Olomouci.

O mučednické smrti Jana Sarkandra jsme podrobně informováni z relace, kterou v roce 1621 podal kardinálu Dietrichsteinovi olomoucký městský syndik Jan Scintilla, jediný katolík, který byl při výsleších přítomen. Spolu s ním tvořilo soudní tribunál šest šlechticů a tři olomoučtí radní. Scintillovo svědectví je vedle obecného mínění té doby rozhodujícím dokladem, že Sarkanderův proces nebyl pouze politickou záležitostí, ale také náboženskou.

Mučení Jana Sarkandra

   V olomouckém vězení byl Jan Sarkander ve dnech 13. až 18. února 1620 podroben čtyřem výslechům s použitím útrpného práva. Jeho domnělá vina spočívala v tom, že jako Lobkovicův rádce a zpovědník měl – dle názorů soudců – vědět, že se připravuje vojenský vpád na Moravu. On ale odepřel prozradit to, co slyšel při zpovědi, a odpověděl: „Nic nevím, ale i kdyby mi bývalo bylo něco ve zpovědi prozrazeno, vše je zapečetěno svátostnou pečetí; proto nikdy a při žádném mučení neporuším toto svátostné tajemství; s Boží milostí jsem ochoten snášet spíše všechna možná zla, než abych třeba jen na okamžik zradil to, k čemu mě zavazuje tato svátost.“

Smrt Jana Sarkandra               

    Pohřeb Jana Sarkandra

Poslední výslech, který proběhl 18. února 1620, trval celé tři hodiny a ukončily jej teprve opakované protesty jednoho ze soudců. Následky mučení Jan Sarkander nepřežil a po měsíci trápení, 17. března 1620 v žaláři zemřel. Byl pohřben v kostele Panny Marie na Předhradí, v kapli sv. Vavřince a na jeho hrob umístěna kamenná deska s nápisem zdůrazňujícím jeho nevinu. V blízkosti hrobu nechali Janovi bratři do zdi vsadit kamenný epitaf s reliéfem mučení, latinským věnováním a výkladem průběhu a příčin jeho smrti.

  Úcta, beatifikace a svatořečení

Světeckou úctu k Janu Sarkanderovi lze datovat od okamžiku jeho pohřbu, který se konal 24. března 1620. Tělo položené do rakve bylo zahaleno do červeného ornátu symbolizujícího barvu krve prolité pro Krista. Je zřejmé, že již svými současníky byl pokládán za mučedníka pro víru. Sám kardinál František Dietrichstein jej v několika svých listech nazval mučedníkem a do dómského pokladu nechal přemístit kousky plátna s jeho krví. Sarkanderův hrob se také brzy stal cílem domácích i zahraničních poutníků a jeho mučednická smrt námětem mnoha literárních i výtvarných zpracování.

Jan Sarkander

Nebývalý rozkvět kultu přineslo v roce 1715 zahájení beatifikačního procesu olomouckým kardinálem Wolfgangem Hanibalem Schrattenbachem. Do stého výročí Sarkanderovy smrti stály k jeho poctě v Olomouci, Brně i Vídni již první oltáře. Často byl přirovnáván ke svému českému protějšku – sv. Janu Nepomuckému. Zákaz prokazování veřejné úcty byl proto mnohdy obcházen tak, že na jednom uměleckém díle byli zachyceni oba. V roce 1758, po smrti kardinála Troyera i papeže Benedikta XIV., dvou hlavních podporovatelů Sarkanderovy beatifikace, byla jednání v tomto směru na dlouhou dobu přerušena. Následné válečné události i nastupující osvícenství zapříčinily jistý úpadek beatifikačních snah, které byly oživeny až v roce 1827, zásluhou císaře Františka I. a jeho bratra, olomouckého arcibiskupa Rudolfa Jana. Teprve kardinál Bedřich Fürstenberg však mohl proces dokončit. Beatifikační breve papeže Pia IX. Je datováno 11. září 1859 a vedle vylíčení Janova života a umučení jej dovoluje nazývat blahoslaveným a schvaluje jeho veřejnou úctu. Beatifikační slanost se konala 6. května 1860 v bazilice sv. Petra v Římě. Svátek byl stanoven na den Sarkanderovy smrti, 17. březen. Při úpravách církevního kalendáře po II. vatikánském koncilu došlo v českých zemích k přeložení svátku na 6. květen, den Janovy beatifikace.

Pro Moravu a Slezsko byla Sarkanderova beatifikace velkým úspěchem. Spolu s rozšířením úcty se brzy začaly objevovat také snahy o jeho kanonizaci. Krize Rakouské monarchie a následně dvě světové války však oddálily vznesení oficiálního požadavku na zahájení kanonizačního procesu, který byl nakonec podán teprve 31. ledna 1980, především zásluhou biskupů Herberta Bednorze z Katovic a Josefa Vrany z Olomouce. Již 31. července následujícího roku potvrdil papež Jan Pavel II. výnos posvátné kongregace pro svatořečení o jeho kanonizačním procesu. Přípis, kterým biskup Vrana oznámil tuto zprávu celé arcidiecézi, obsahoval rovněž výzvu k prohloubení úcty a ohlášení sarkandrovských oslav a pobožností. Dekret posvátné kongregace znamenal také povolení všech úředních kroků potřebných ke svatořečení a zejména nutnost splnit dvě základní podmínky: oživení úcty a dosažení mimořádných důkazů svatosti prosbami vyslyšenými na přímluvu světce. Po ustanovení Františka Vaňáka olomouckým arcibiskupem, jenž si Sarkandrovo svatořečení vytkl za jeden z cílů svého episkopátu, byl jmenován nový postulátor, mons. Jaroslav Němec. Historická část procesu byla uzavřena již dříve a roku 1991 byl ukončen diecézní proces v Katovicích. Předmětem šetření bylo mimořádné uzdravení skočovského faráře P. Karla Pichy. Lékařský poradní sbor posvátné kongregace pro svatořečení roku 1992 definitivně a jednomyslně uznal, že je nelze vysvětlit přirozenými příčinami, což následujícího roku potvrdila také teologická komise i členové kardinálského sboru. Zázračné uzdravení bylo přiřknuto přímluvě blahoslaveného Jana Sarkandra, ke kterému byly vysílány zvláštní modlitby. Posledním krokem ke kanonizaci je souhlas celé církve. Při papežské konzistoři, kterou papež Jan Pavel II. svolal na 5. dubna 1993, za přítomnosti papežské kurie, byla tato poslední podmínka splněna a blahoslavený Jan Sarkander mohl být zapsán do alba svatých. Slavnostní kanonizace za účasti papeže Jana Pavla II. proběhla v Olomouci 21. května 1995.

Místa spojená s úctou k Janu Sarkanderovi v Olomouci

Hrob Jana Sarkandra v kostele Panny Marie na Předhradí

Sarkanderův hrob v kapli sv. Vavřince byl až do zrušení kostela Panny Marie na Předhradí v roce 1784 přirozeně tím hlavním místem spojeným s kultem mučedníka. O podobě kaple v době baroka si pak můžeme udělat představu především pomocí dobové grafiky. Již v roce Sarkanderovy smrti zde byl jeho bratry osazen kamenný epitaf. Postupně byla kaple vybavena oltářem, obrazy a především reprezentativní tumbou s Janovou bystou, doprovázenou postavami andělů s nástroji jeho mučednické smrti (pochodní, trámem, skřipcem a kolem). O živé úctě pak svědčilo také velké množství ex voto (votivních darů), které byly věřícími zavěšovány v interiéru kaple na zeď.

Po zrušení kostela Panny Marie na Předhradí v roce 1784 byly Janovy ostatky přeneseny do kostela sv. Michala. Zůstaly zde až do roku 1859, kdy došlo v souvislosti s beatifikací k jejich vyzdvižení. Část z nich byla následně poslána do Říma a část uložena v bočním oltáři zasvěcenému Janu Sarkandrovi. Lebka spolu se zbývající částí ostatků byla za beatifikačních slavností vložena do nového relikviáře v olomoucké katedrále sv. Václava.

Interiér podzemní barokní kaple Všech sv. mučedníků

S úctou k Janu Sarkanderovi je v Olomouci dodnes spojeno také místo jeho mučednického skonu. Část městské věznice s mučírnou byla v letech 1672–1673 upravena na kapli, na jejichž základech pak vyrostla novostavba kaple zasvěcené Všem svatým mučedníkům (1703–1704), přestavěná posléze stavitelem Janem Jakubem Kniebandlem (1721–1724). Přes odlišné oficiální zasvěcení byla od počátku nazývána kaplí Sarkanderovou a každoročně zde také bylo vzpomínáno výročí Janovy smrti. V souvislosti se jeho blahořečením byl roku 1860 interiér kaple z iniciativy arcibiskupa Bedřicha Fürstenberka znovu upraven. V letech 1908–1912 nechal na stejném místě kardinál František Bauer vystavět kapli novou, zasvěcenou v té době již blahoslavenému Janu Sarkanderovi. Stejně jako v době baroka jsou dodnes v jejím podzemí zachovány mučící nástroje - skřipec a kolo. Ze zbořeného kostela Panny Marie na Předhradí zde byla přenesena a osazena kamenná deska s Janovým epitafem.

Janův odkaz

Světec je člověk, o kterém církev na základě stanoveného šetření prohlásila, že je v nebi, u Boha, a je možno jej prosit o přímluvu. Tak jako chrám svou vertikálou připomíná člověku, že je ještě jiný rozměr, než jen horizontála pozemského života, tak světec jako duchovní vertikála svou existencí neustále připomíná a ukazuje všem, že nejvyšším a konečným cílem života je Bůh. Vypovídá o opravdovém domově za branou smrti, o domově s otcovskou i mateřskou náručí, vypovídá o hlubokém smyslu a hodnotě nezištné lásky, věrnosti, pravdivosti a spravedlnosti. To, že jej smíme prosit o přímluvu pak svědčí o vztazích, které nepřeruší ani smrt.

To všechno můžeme vztáhnout i na svatého Jana Sarkandera, kanonizovaného papežem Janem Pavlem II. v našich dnech a mezi námi – v Olomouci. Tím, že byl tento český kněz s polskými kořeny prohlášen za svatého, byl vyzdvižen jako příklad i přímluvce před oči celého světa. On svým hrdinstvím, podpíraným Boží pomocí, ukazuje právě naší době, která jako by Boha ztratila ze svého zorného pole, že Bůh je, a že právě Bůh je nejvyšším a konečným cílem člověka. Svou kněžskou věrností zpovědnímu tajemství vydává nesmírně silné svědectví o hodnotě svátosti smíření, o hodnotě odpuštění hříchů, kterou nám získal Ježíš Kristus svým utrpením a smrtí na kříži. Svou věrností v modlitbě, kdy kvůli vykloubeným pažím si listy v modlitební knize obrací jazykem, neméně silně vypovídá o hodnotě modlitby, která nás s Bohem spojuje a tím plní světlem a silou. Statečností v utrpení ukazuje nám všem, že i nejtěžším bolestem může člověk skrze víru dát smysl a hodnotu a že i sebetěžší křivda se dá přemoci odpuštěním. Svatý Jan Sarkander je tedy i pro nás vzácnou pomocí ke správné orientaci v životě a zároveň přítelem, ke kterému se s důvěrou můžeme obracet o přímluvu v našich potřebách.